ASS

S prvními jarními paprsky naši pohanští prapra-předci křepcí vyběhli do luk a hájů Duší i Tělem děkovat za dar nového Léta. Zpívali, tančili, milovali se, skákali kolem stromu až do umdlení. Jejich už křesťanské děti, dědi naši i báby, spojili staré děkování s Kristovým Vzkříšením a tyto písně se pak dostaly i do barokních kancionálů, užívaly se i v kostele. Bez duchových kořenů by i tanec byl jen paskvilem. Asi každý člověk, malý i velký, tlustý i tenký, chudý i bohatý musí v něco věřit, důvěřovat. Ať už sčítá své chyby, nebo chyby jiných, vždy někde v koutku srdce, v Duši tuší a se těší na zadostiučinění, které si představuje právě asi jako ten Máj: země kypění, ptáčků pění, možná i pivo pění… Zkrátka všeho hojnost, nadplán, zdarma!

Muzika byla vždy při všem, tedy i prchavá a právě ta rychle vadnoucí Písnička je nejlepším „zrcadlem“ Věčnosti. Stejně jako darovaná květina, odsouzená k vadnutí, má znamenat právě te nevadnoucí cit. Ne nadarmo bývá právě Muzika proto nazývána „květem“. Kveteme, ale nebudeme kvést věčně. Ale i na tenhle strach najdeme v písničkách recept a flastr: tak například Adam Michna z Otradovic nám ve své „Písni Času Májového“ (psáno „Mágowého“!) ukazuje krásný rozkvetlý jarní Svět, ale ujišťuje nás i, že to není vůbec nic ve srovnání s Májem Nebeským, jen: „…blaze kdo se tam dostane…“. Také nám ovšem dává s každou Písničkou návod, kudy kam, jak na to: nelhat, nekrást, nechlubit se (krom Bohem)…

Nechme i my Duši zatančit okolo Stromu Života, kterým je v křesťanské tradici přece Kristův Kříž – tím se chlubit můžeme, ba, dokonce musíme! Je-li náš Svět – barokně viděno – „Dívadlem“, nemůžeme si přát pro náš kus lepší kulisy.

Text: Michael Pospíšil